Náš příběh začíná za vlády krále Ludvíka XIV
Náš příběh začíná za vlády krále Ludvíka XIV. v předrevoluční Francii, kam byl tanec zaveden jako nástroj politické moci. Pro získání přízně a vysokého statusu musela aristokracie znát i ty nejnovější taneční kroky, tak jak je vytvořil králův dvorní učitel tance. Tanec u dvora byla činnost skupinová, snad k vyjádření souhlasu s vůlí krále. Nové kroky se vymýšlely velmi často, což pro šlechtu, která téměř neměla jinou možnost, znamenalo nechat členy svých rodin ve Versailles, aby se jim mohli naučit. Ve skutečnosti tedy spíše rukojmí, tito členové vlivných rodin poskytli Ludvíkovi XIV. páku k ovládání aristokracie.
Král sám byl nadšeným tanečníkem a šperky jeho tanečního mistrovství byly menuet a contradanse. Názory na původ slova contradanse se různí: Jedni říkají, že to byla nesprávná výslovnost anglického výrazu country dance (lidový, venkovský tanec), od níž bylo toto slovo odvozeno (kolem r. 1710); jiní si myslí, že za ním byl způsob, jakým se tančil: řada mužů tváří proti řadě žen .. v tomto contra tanci.
Některé z tanečních figur měly muže stojícího vlevo, s partnerkou po jeho pravici, přičemž ji takto svou pravou rukou kolem zad vedl, a levou rukou držel partnerčinu ruku po své levici. Toto je pravděpodobně původ blízkého držení, které nalézáme ve všech tancích odvozených od contradanse, kde se levice vodícího tanečníka a pravá ruka tanečnice drží směrem vzhůru a ven od páru, zatímco jeho pravá ruka je kolem jejího pasu.
Z Versailles přešel contradanse na španělský dvůr, kde ho nazvali contradanza. Během kolonizace Amerik, si jak contradanse tak contradanza našly cestu do Karibiku, na ostrovy Hispaňolu (na kterém leží dnešní Haiti a Dominikánská republika) a Kubu.
Zde je důležité uvést, že oba ostrovy byly rozděleny na dvě velmi se odlišující části. Hispaňola byla politicky rozdělena mezi francouzské Saint Dominque na západě (dnešní Haiti) a španělské Santo Domingo na východě (dnešní Dominikánskou republiku). Kuba, která leží západně od Hispaňoly, je rozdělena geograficky. Sídlo španělské koloniální správy se nacházelo v Havaně, tj. na západě. Východní Kuba, která dostala přezdívku Oriente , se ovládala hůře vzhledem k bažinatému území, jímž byla oddělena.
Contradanse dorazila do Saint Dominique a contradanza do Havany. Tam čekaly na další fázi vývoje salsy, na africké rytmy.
Oficiální oprávnění španělské monarchie pro vládu doma a expanzi za hranice mělo náboženský charakter. Souhlas Vatikánu pro kolonizaci byl udělen z titulu polidšťování původních amerických Indiánů prostřednictvím jejich obracení na katolickou víru. Španělsko rovněž potřebovalo bohatství a poklady Nového světa, aby mohlo zabezpečit chod svého hospodářství, neboť vedlo válku proti protestantským Holanďanům. Bylo to postavení, jež byli monarchové nuceni udržet, aby ochránili své právo vládnout.
Ale příjem z kolonií postupně klesal. Domorodí Indiáni, z nichž mnozí podlehli nemocem Starého světa, umírali vyčerpáním. Španělé je považovali za líné; nicméně Indiáni, kteří byli zvyklí to, co chtěli, získávat směňováním, neuměli pochopit ani se přizpůsobit ekonomice založené na práci. Jako náhradní pracovní síla byli přivezeni otroci, a nakonec už žádní Indiáni nezůstali. Vypovídajícího materiálu nebo studií, které by dokládaly indiánské dědictví salse existuje jen málo, snad slova areito a Quisqueya (odkazující na Hispaňolu), a Borinquen (vztahující se k Portoriku).
Evropské koloniální národy vytvořily mnoho otrokářských stanic podél západního pobřeží a na severní části afrického východu. Ale není pravda, že všichni, kteří obchodovali s lidmi, byli běloši; Pád království Yoruby (dnešního Nigeru a Konga) přihlížel tomu, jak jeho poddaní byli prodáváni do otroctví soupeřícími kmeny. Takto se dostal yorubský a bantuský lid na Hispaňolu a Kubu. S sebou si přivezli svá náboženství a posvátné rytmy bubnů.
Z politických důvodů museli Španělé projevovat své pevné katolické přesvědčení i mezi svými otroky. Lid Yoruby měl své náboženské vyznání silně potlačen, ale dokázal ho udržet při životě díky propojení svých božstev Orishas s katolickými svatými. Příkladem může být spojování Changa boha ohně, vášně a války se svatou Barborou; tak otroci mohli říci svým pánům: Chango je yorubské jméno pro svatou Barboru. Zmíněný postup, nazývaný synkretismus, vyústil v náboženství příbuzné yorubskému, které bylo pojmenováno Santeria a vyznává se zde dodnes. Synkretické odkazy můžeme najít v hojném počtu i v salse, např. v textu písně Que Viva Chango .
Španělské hospodářské závazky vyžadovaly velmi výkonnou pracovní sílu, což pro otroky znamenalo dlouhé hodiny na polích. Španělský otrok měl ve srovnání s otrokem francouzským velmi málo náboženské a sociální svobody. Jedním důsledkem bylo zvýšené napětí na Hispaňole, kde nerovnost svobody mezi černochy ze Saint Dominque a Santo Domingo vytvářela velké nepokoje. Španělé začali považovat Francouze za hrozbu jejich politické a ekonomické mocenské základně. Tyto dvě kolonie se střetávaly v četných invazích a krutých konfliktech, což způsobilo nepřátelství, které trvá až do dnešního dne.
Násilnosti způsobily emigraci francouzských kolonistů západním směrem, tj. na Kubu, což na tento ostrov přineslo nové rytmy a vyvolalo jejich rozvoj. Přistěhovalci se usadili v orientském pohoří Sierra Maestra obklopujícím Santiago de Cuba. O tomto městě se říká, že je kolébkou politické, sociální a hudební revoluce. První vlna přistěhovalců dorazila ke konci 18. století po řadě vzpour otroků na ostrově Hispaňola. Představila tanec contradanza criolla , tj. kreolskou verzi contradanse obsahující africké prvky ve svém nástrojovém vybavení i interpretaci. Jedním z nejnápadnějších rysů bylo začlenění synkopovaného pětidobého rytmického vzorce, jež byl nazván cinquillo . Cinquillo bude hrát významnou roli v latinskoamerické hudbě, o které se ještě dozvíme. Druhá vlna čerstvých přistěhovalců dorazila v 50. letech 19. století nyní už z Republiky Haiti a přispěla ke vzniku kubánského hudebního stylu son .
Příspěvek Saint Dominque-Haiti k rozvoji nových kubánských rytmů se nedá přesně určit, nicméně je pravděpodobně podstatný, protože dorazivší černoši měli více svobody pro udržení svého kulturního dědictví. Je určitě víc než jen pouhá shoda náhod, že se v Oriente objevily dva nové hudební proudy ve stejné době jako přistěhovalci z Hispaňoly. Aby se však mohly tyto proudy rozvíjet, musely být na Kubě správné podmínky. A ty byly. Vzdálenost Sierry Maestry od Havany poskytla černochům na východě více svobody pro své zvyky a tradice.
Nejdůležitější tradicí v náboženství i společenském styku Afričanů je bubnování a zpěv. Klíčovým prvkem je zde myšlenka společného provozování hudby, kdy se určité činnosti věnují skupinky lidí. Pěkným příkladem je právě bubnování, kde jsou také jisté rytmy spojovány s určitými božstvy.
Jeden bubeník může hrát přesně daný specifický rytmus, a několik dalších bubeníků (tzv. baterie či dav) budou hrát společně, aby vytvořili polyrytmus. Každá část tohoto polyrytmu může být ucelená a svá, a protože bubeníci hrají ve vysoce synkopovaném prostředí, může se jim lehce stát, že z rytmu vypadnou. Každý bubeník je proto informován o situaci tím, že ví, jak se jeho vlastní rytmus váže na hlavní rytmus zvaný klíč . Dokud je klíč na scéně, bubeníci jsou synchronizovaní a polyrytmus drží pohromadě. Klíč funguje jako rytmické lepidlo . Velké množství afrických božstev vyžadovalo velké množství polyrytmů. Toho bylo možné snadno dosáhnout obměnou partu jen několika bubeníků.
Africké polyrytmy tvoří nejdůležitější součást salsy, a následují tedy clave (španělsky: klíč, kód) v nějaké jeho formě. Mezi známé klíče patří son clave, rumba clave, samba clave a cua, všechny odvozené od klíče afrického. The cinquillo (pět dob) a tresillo (tři doby) nejsou samy o sobě klíči, ale spíše rytmickými motivy, které přejímají části klíče.
Chceme-li uvést příklad polyrytmické změny v salse, pak tedy např. cha-cha může být jednoduše přeměněna na pachangu záměnou rytmu kong z tumbao moderno (moderní rytmus) na caballo (koňský cval). Rozdíl je sotva postřehnutelný, a je proto pochopitelné, proč se latinskoamerické rytmy zdají mnoha lidem matoucí.
Další prvek pochází z afrických slavnostních shromáždění a sborových zpěvů podněcovaných jednotlivými náboženskými nebo společenskými představiteli. Tento prvek, v latinskoamerické hudbě známý jako coro-pregon (volání a odpověď), je charakteristický střídavým zpěvem sólových zpěváků a mohutněji znějícími sborově zpívanými odpověďmi. Nebubeníci se těchto slavností účastnili také aktivně, a to podupáváním nohou, pokrčených v kolenou pro tlumení nárazů. Vzniklá energie byla využita k protipohybu v bocích. Tento pohyb boků, přestože v různé míře potlačen, můžeme v salse snadno rozpoznat.
Ve 40. letech 20. stol. se mambo, oddělené od danzonu, stalo samostatně uznávaným stylem. Rychlejší tempo, přijetí jazzových témat a posun směrem k severoamerické žesťové instrumentaci, výrazně odlišily mambo od svého předchůdce. Z Havany se brzy rozšířilo do Mexika, New Yorku a Los Angeles.
Od rytmické části danzonu nuevo ritmo byla odvozena také cha-cha. Na rozdíl od mamba byla však stále hrána charanga kapelami (s flétnou a houslemi) a zachovala si střední tempo. Velkou změnou bylo přidání kongo bubnu (viz podrobnější článek Cha-cha: klasicky troufalá, klasicky módní ).
Hudba jak mamba, tak cha-chy má důraz na druhé době. Nejlépe je to možné slyšet v základním rytmu kong, kde se na druhou dobu hraje plesknutí vytvářející praskavý zvuk. Kvůli tomu začínají tance na oba rytmy na dobu druhou místo na první.
Oba tyto styly se pak jako mávnutím proutku rozšířily po světě a započaly vřelý oddaný vztah k latinskoamerické hudbě a tanci, na němž je založena dnešní popularita salsy a merengue.
Pokud bereme v úvahu rozmanitý původ a rodokmen salsy, jak můžeme uvažovat o tom, že kreolové patří k nějaké určité skupině? Pokud míšení a slučování je dědickým odkazem salse, jaký případný užitek by ji mohlo výhradní vlastnictví poskytnout?
Internacionalizace a místní adaptace v každé zemi tento problém ještě násobí. Jestliže ještě ne dnes, tak ale určitě brzy, salsa nebude vnímána jako patřící národům Latinské Ameriky. Salsa už nyní znamená různé věci na různých místech přestože zůstává stejným slovem. Zde se neodolatelně nabízí poznamenat, že na salsu nemá výhradní vlastnické právo nikdo, ale tak ji alespoň můžeme vlastnit všichni jeden každý z nás.
Na své nejzákladnější úrovni je salsa vymezena jednotlivcem, jak bychom si tedy mohli být jisti, že Vaše definice salsy je stejná jako moje? Místo toho, abych Vám říkal, čemu máte věřit, měli bychom se oba snažit pochopit, čím by salsa mohla být. A jestliže se rozhodneme zasvětit tomuto účelu část svého života, pak snad někdy v průběhu tohoto hledání zjistíme, že salsa přišla k nám, abychom ji mohli patřit.
Cítit muziku, to znamená vyjadřovat ji skrze vaše tělo
Vše o žhavé salse: seznamka,videa,soutěže,...